Tábor Kokořínsko (24.) 25.8.- 30.8.1997

Ze vzpomínek:

V roce 1996 se syn Dan přihlásil na cyklistický tábor od "Déčka". Jel jsem ho vyprovodit na nádraží a když jsem zjistil, že jedou na kolách do Studánky u Meziměstí - Vernéřovic, jel jsem se tam podívat s nimi. Po cestě jsem povídal s vedoucí, která jela s nejmenšími dětmi, a po návratu z tábora při nadšeném vyprávění o průběhu tábora mi Dan povídal, že mě pozdravuje Lída , ředitelka "Déčka", tedy paní, se kterou jsem po cestě na tábor povídal. Jestli bych prý nechtěl pomáhat vést cyklistický kroužek. Měl jsem ten rok moc učení do práce a tak jsem mohl začít na schůzky chodit až od jara roku '97. Poznával jsem kluky a děvčata, kteří do kroužku chodili a domluvil jsem se s Lídou, že pojedu pomáhat i na cyklistický tábor v létě - na Kokořínsko. Společné poznávání okolí Náchoda i různých zákoutí na kolech kousek dál mě začalo čím dál tím více bavit. Proto jsem si také vymyslel, že na tábor se sice dá jet vlakem, ale též že by bylo možné vyjet o den dříve a jet na kole. Mělo to však jeden háček, hodilo by se doprovodné vozidlo, které by vezlo věci na přespání a jídlo na cestu. Protože babi Víťa se nechala přemluvit, vznikl pojem Babča, Cyklobabča a nic nestálo v cyklistické výpravě na Kokořínsko.

Tábor Kokořínsko

 Vyjížděli jsme z nádraží v Náchodě v neděli ráno s představou 80 km první den do Jičína (přes Ratibořice, Chvalkovice, Kuks, Miletín, s koupáním u Hořic), babča s autem a s vlekem, z vedoucích Pepa Čech a Ondra Kučera a hlavně 10 odvážných dětí ("Hans"-Honza Kučera, "Had", Irena Šefcová, Renča Machovičová, Dan a Tereza Maršíkovi, "Hejl"- Dan Hylák, Martin Kubec, Lukáš, Honza ) V pohodě jsme dojeli do Jičína, prohlédli si večer město, přespali (až po únavném stání rušičů nočního klidu na chodbě) v domě dětí a ráno jsme pokračovali na Mladou Boleslav, Nebužely a do údolí pod Kokořínem - k Harasovskému rybníku. Opět 80 km. Po cestě jsme hledali babču, která zajela až na koupaliště. Trochu jsme se tudíž projeli navíc. Již s radostí jsme vyhlíželi dřevnou chatku v klidném údolí u Harasovského rybníka, která nám byla domovem. Lída a Maruška s ostatními cyklisty (Péťa a Katka Vojtěchovi, Šárka Jiránková, Jana Štrausová, Lucka, "Major", "Žužu", Ondra, Maruška Vintrová) nás již očekávaly a za chvíli byla bašta pro naše vyhládlé žaludky. Babča po překonání poloinfarktové situace vše zvládla a začala velet v kuchyni. Koupání v rybníce bylo parádní, voda dovážená k pití ze studánky též, príma parta a pohoda. V okolí mimo Kokořína jsme se byli podívat na Bezdězu a Máchově jezeře, jedna skupinka (jezdily 3 oddíly) se dostala i na nádvoří hradu Houska. Při této cestě bylo oprášeno rčení, "Že je to sice delší trasa, ale zato horší cestou". Je fakt, že kravince z kol jsme někteří smývali až doma. Projeli jsme spousty krásných zákoutí, údolí i kopců, vylezli jsme se podívat na "pokličky" - skalní útvary s kamenými deskami nahoře, tvaru kloubouků hub i pokliček. Proběhl s velkým nasazením triatlon, vyráběly se sítotiskem zdobená trička. Téměř až do odjezdu domů přálo počasí a tak jsme se těšili, že v pátek ráno vyrazíme na kolách na cestu zpět. Probudilo nás však bubnování deště na střechu chatky a venku ubrečený šedivý den. A tak jsme si hráli v chatce a hledali vlakové spojení domů. V sobotu jsme využily chvilky bez deště a na kolách přejeli do Mělníka, odtud pak vlakem do Hradce Králové a po boji s ojedinělými kapkami deště a silným protivítrem jsme dorazili do Náchoda. Zmrzlí, mokří, ale spokojení.

Zaznívalo : " Kokořín, Kokořín, všechny kopce pokořím !" Ujeli jsme v průměru něco ke 400 km. Nic vážnějšího se nikomu nestalo. Fotodokumentace je sice pěkná, nemůže však zachytit domáckou, pohodovou atmosféru tábora, kterou jsme si nenechali pokazit ani náznaky " šikanování". Věříme, že kluci, kteří se nepěkně zachovali, si odnesli do života ponaučení a nikdy již nic podobného dělat nebudou.

Jelikož psáno až v září 98, nejsou všechny podrobnosti již v paměti uchovány.