Víkendovka na sněhu Sedloňov 14.-16.3.2003

Odjezd byl v pátek 14.3. 15:30, jako vždycky z nádraží, ale jelikož se jelo na sníh (sjezd, běžky a boty), tak jsme jako správný cyklisti jeli autama. Chtěl jsem přijet včas, asi tak v 15:15, díky čemuž se mi podařilo, i přes zdržení s instalací zadních sedaček do Transita a ucpanou silnicí přijet už krátce po půle :). Bylo nás lehce přes 20, těžko psát přesný číslo, když lidi v průběhu víkendu různě přijížděli a odjížděli (plánovaně:)). Tranďákem nás jelo 8, kromě toho jeli s osobákama Pavel, Babča a Lukáš. Večer ještě přijel Pepa (s Honzou Kučerou a Péťou Lochmanem jestli mě paměť neklame).

Do Sedloňova jsem jel za Pavlem. Ten to v jedný vesnici vzal doleva lehce zasněženou zkratkou. Jak člověk jede pomalejš než je zvyklej a ještě se u toho vybavuje, tak si hned nevšimne, že ten kopec kterej hodlá vyjet je nejen zasněženej, ale taky táhlej a do kopce. V důsledku toho jsem se zapomněl pořádně rozjet a po chvíli jsem začal hrabat. Sice vzadu sedělo 5 lidí a na všech diskách byly zánovní zimáky, ale nahoru jsem se už nedostal. Ještě jsem kus zcouval na relativní rovinku a zkusili jsme to znova se 3 lidma na nárazníku a jedním vevnitř, ale za chvíli jsem zase zůstal viset. Zdržovat se s řetězama nemělo smysl (hlavně jsem v tu chvíli ještě nevěděl, že je v autě mám) a lopata s pískem by nic neřešily. Takže jsem zas couval (takový couvání bez ABS na něčem mezi sněhem a ledem, to je jak šít na stroji na nožní pohon...), Lišák a spol. našli zpevněný rozšířený místo silnice, kde jsem se moh otočit a vrátili jsme se na hlavní, po který jsme tu zkratku ve 4 lidech objeli. Lišák znal cestu nazpaměť, hlásil mně kopce a zatáčky, takže jsme to v pohodě projeli i s lehkým zadkem (taky tam byl trošku lepší povrch). Cestou jsme si ještě dali lehkej přetáčivej smyk, ale docela rychle jsem si vzpomněl na doby kdy jsem sedával za volantem starý dobrý stovky se zadkem, takže o nic nešlo. Pavel na nás už čekal na konci zkratky (Škodovka se rozjede všude) a když jsme zastavili, tak nás přivítal sněhovým útokem. Jak se hoděj stěrače. Nabral jsem zbytek cestujících a bez dalších problémů jsme dojeli do Sedloňova. Když jsme se zabydleli - tentokrát ve třídách (před 2 rokama na jarní cyklo víkendovce jsme spali v tělocvičně; jak to bylo před rokem na sněhu nevím, protože jsem tam nebyl, asi kvůli blížící se maturitě), vyrazili jsme na malou procházku. Beny, Dan a Lišák (doufám, že jsem nikoho nezapomněl ani nepřidal) neodolali sjezdovce a šli si hned pro lyže a prkno. Jezdili bez vleku, takže o chůzi se taky nepřipravili. My zbytkoví jsme šli kus za Sedloňov a zase zpátky. Stavili jsme se pro ty sjezdaře (zaujalo mě Danovo prkno, budu si ho muset vyzkoušet) a šli jsme se najíst (snad jsem tu časovou posloupnost nesplet).

Po večeři sestávající z dovezenýho jídla a uvařenýho (výbornýho) čaje jsme měli v naší třídě táborák (parkety jsme netrhali) se svíčkou, zářivkama a kytarou. Pavel mládne a posílá si s dalšíma lidma autíčka (viz. foto). Babča průběžně přijímá pochvaly na velikost stříbrný ledničky se kterou přijela (v papírech má "Matiz"), se kterou by se dalo sáňkovat (pekáčovat) nebo, že by se mohla zagarážovat v Transitu, případně že bychom ji odnesli do školy. Když jsme šli po táboráku na schůzi, vylíčil jsem jak před 6 lety spolužáci inspirováni reklamou na Mentos odtáhli třídní učitelce Malucha před vjezd do školního dvora a jak (jiný spolužáci) mně několikrát před intrem přeparkovali stovku. Cestou na schůzi nebo z ní jsme zkusili Matese zvednout, ale nějak se mu nahoru nechtělo, tak jsme to odložili (akci na pozdějš a Matize na původní místo).

Budíček byl v 7:45; v 7:55 rozcvička, pak snídaně u sousedů a po ní jsme vyrazili. Většina lidí na svah, pár nás šlo pěšky. Běžky byly na víkendovce troje, takže jsme je nehrotili. Dopoledne asi proběhlo celkem normálně, na svahu jezdili, my jsme chodili, malí kluci měli tuny energie, takže cestou stíhali další sporty jako zápas a podobně. Akorát mě při tý pěší sněží turistice napadlo, že by se hodilo něco šlapacího mezi skibobem a sněžným skútrem, místo pásu s velkým odporem by to mohlo mít třeba buben z pračky+něco na něm aby nehrabal a zabíral (pozdějš mě napadlo ještě lepší řešení - budu to muset doladit). Udělali jsme oblouk nad Sedloňovem a druhou stranou jsme přišli zpátky. Stavili jsme se na sjezdovce, tam už končily dopolední permanentky a odprodávaly se některý celodenní a šlo se na oběd.

Po obědě šli zas některý lidi na sjezdovku a 12 nás jelo na Šerlišský mlýn. Devíti místným(3x3) Transitem, vpředu 3, uprostřed 4 a v zadní řadě 5 lidí (z nich některý menší, takže se tam vlezli). Do Deštnýho jsme jeli po asfaltce v docela solidním stavu, ale do kopce jsem se už radši rozjel. Z dálky vidím, že levotočivá zatáčka je plná sněhu, takže jsem včas podřadil a říkám "bude smyk". A byl, krásnej, čistej, řízenej. Jen jsem zapomněl, že by to měli slyšet i v místech, ve kterejch obvykle bejvá zboží oddělený přepážkou, protože tam byli lidi, např. úplně vzadu sedící a tudíž oznámení neslyšící a smyk předem netušící v důsledku čehož se bojící Lukáš.

V Deštným dal Lukáš nabrousit lyže a pokračovali jsme dál k mlýnu. V kopci za Deštným se k němu odbočovalo doleva na krásnou zasněženou, ne úplně širokou cestu. Pauznout hovor, chytit volant, šlápnout na plyn a jet. Krásná jízda. Do zasněženýho kopce se v zatáčkách bez řízenejch smyků jet nedá. Vedle mě sedící Bára konstatovala, že jak pořád točím volantem, vypadám jako ty závodníci při rallye, s čímž samozřejmě nemůžu nesouhlasit :). Já jsem byl v pohodě, protože jsem věděl, že to mám pevně v rukách, jel jsem se severským klidem. V klidu byl i Zdeněk, kterej seděl vedle Báry, protože viděl totéž. Bára asi od chvíle kdy jsem objel zaparkovaný auto přestala bejt klidná, ale taky to zvládla, i když nahoře byla o pět let starší :). Všechny přetáčivý smyky musej bejt víc znát vzadu, kde má taky člověk míň informací, protože toho nevidí tolik co já vepředu. Když uvážím že ručička se v rovnejch úsekách dostala i na 50 a že jsem místama jel bokem (ale pořád kýženým směrem, úhel natočení auta je vedlejší), mohli tam vzadu mít slušnou horskou dráhu. Lukáš se cestou nahoru naučil modlit. Nahoru jsem jel rychle a pár lidí se bálo, zatímco já jsem byl v pohodě protože jsem to měl pevně v rukách. Ale ohledně cesty dolů jsem měl už předem určitý obavy. Předpokládal jsem, že všichni budou v pohodě, protože pojedu pomalu a bát se budu já, protože budu vědět jak to mám v ruce. Však už jsem si sjezd vyzkoušel v pátek a zastavit nebylo jednoduchý i když jsem jel krokem. Řek jsem, že zpátky jedu dolů sám a ať jdou ten uklouzanej sjezd pěšky. Z parkoviště od mlýna jsme šli nahoru na Šerlich. Tam jsme si prohlídli mlhu, velkýho psa a interiér Masarykovy chaty. Po návratu k mlýnu šli všichni napřed a já jsem zahájil sjezd. Kousek za mlýnem jel proti mně evidentně přecpanej mikrobus - odhad jsem ho na 9 místný Mitsubishi L300, kterýžto se dělá i ve 4x4, což by odpovídalo i jeho nízký rychlosti, kterou se dokázal nahoru po tom uklouzaným sněhu škrábat. Jak pozdějš potvrdil Zdeněk, bylo to L300 4x4, navíc měl na všech kolech řetězy. A lidí asi jako nás, akorát že všechny dospělý, takže krásně zatíženej. Při tom sjezdu se dalo brzdit líp než jsem čekal, takže cestou si všichni naskákali a v klidu jsme to na dvojku a přes zatáčky na jedničku projeli. Když se auto před jednou pravotočivou zatáčkou trochu zahejbalo, Bára už si myslela, že zas dělám něco co se jí nebude líbit. Odvětil jsem "neboj, to nedělám schválně", čímž jsem ji opravdu uklidnil. Nicméně dojeli jsme bez problémů až na normální cestu (však se taky ručička nepohla z minima), v Deštným Lukáš vyzved lyže a jeli jsme směr Sedloňov. Za Deštným stopoval (asi tak dvanáctiletej???) kluk. Než jsme k němu dojeli, domluvili jsme se, že ho vezmem. Já jsem zastavil, Pepa odšoup boční dveře a ten kluk byl z toho návalu, kterej zvenku přes tmavý folie na oknech nemoh vidět, evidentně překvapenej. "Jestli jste plný, tak nebudu rušit". Nakonec řek ať ho vezmem pod kopec, že si vystoupí u benzínky. Už z toho místa jsem viděl ceníky a matně jsem si pamatoval, že brzo začne stoupání, takže jsem tušil jak daleko s náma asi pojede. Vystoupil asi po několika desítkách - maximálně 200 metrech, to už si fakt nepamatuju, ani jsem to nezkoumal. Ale moc daleko to nebylo, člověk by nevěřil, že se to může stát i mimo film. Asi se zalek toho davu vzadu:). V Sedloňově jsem zaparkoval na odlehlejší parkoviště, protože můj flek před děcákem mezi Pavlovou a Pepovou Škodovkama mně zabrala nějaká Toyota. Nový místo bylo kousek dál, ale zase jsem tam viděl z okna.

V době večeře přijel pro Honzu Kučeru odvoz a s ním Ála. Po večeři šla většina lidí na svah, já s Jirkou Holečkem jsme se tam s nima šli taky kouknout, co dělal zbytek nevím. Dan mě chvíli učil jezdit na prkně. Docela zajímavá věc, jen když člověk padá do boku místo dopředu nebo dozadu, tak z toho bolej nohy. Možná by mně víc sedělo obrácený natočení nohou (Dan má levou vepředu), ale nemyslím si, že by to úspěšnosti mých pokusů nějak pomohlo :). Doleva, tj. na záda se mi nějak zatočit nedařilo, ale doprava už to ke konci docela šlo, protože na ruce se padá tak nějak líp než na záda. Po asi čtvrthodině jsem to zapích, aby si taky Dan ještě zajezdil. S Jirkou jsme setrvali na sjezdovce, je zajímavý, že nahoře fouká víc než dole:), dole s náma čekal taky jakejsi malej pes, ale jeho pán na kratších lyžích než carvingovejch nám ho sebral. Když vypli vlek, odjeli Honza a paní Kučerová a šli jsme do školy. Do devíti (hranice nočního klidu kvůli stálejm obyvatelům budovy) nás tam 8 lidí hrálo fotbal (já, Zdeněk, Beny, Dan proti Pavloj, Lišákoj, Lukášoj a Jirkoj - teda aspoň doufám), zezačátku to šlo, útok držel míč dál od naší brány a co se ke mně dostalo, to jsem zvládal (až na 1 střelu od Pavla), ale pak jsem se v tý bráně nějak unavil a začlo to tam padat od Lišáka, tak jsem šel na střídačku. Když jsem se k tý žíněnce vrátil, možná jsme ještě vedli, pak něco padalo ke mně, něco naproti a výsledek už po devátý nikdo nevěděl. "Kdo dá gól vyhrál", takže všichni dělali co mohli a míč se pořád nemoh rozhodnout kam půjde, dost dlouho lítal mezi brankama, až skončil v tý naší. Po fyzickým sportu jsme přešli k psychologickýmu a dali jsme si městečko Palermo. Asi před 2 rokama byla ta úroveň dost dole, asi nejníž za celou dobu co to hrajem (mám pocit, že od Trnávky?), před rokem se to zlepšilo, ale teď to byla dost dobrá kvalita, asi nejlepší taky za celou dobu. Nekončící soudní jednání, obnovovaný procesy, když byl Pavel mafián, tak byl v ten samej soudní den 3x obviněnej, 2x se obhájil a až napotřetí byl odsouzenej. V některejch kolech(hrách) se dařilo prorokům nejen odhalit, ale i usvědčit oba mafiány. Nejkvalitnější byla asi hra, kterou vyprávěl Milhaus, možná hlavně proto, že mafián byl Péťa Lochman, choval se dost nenápadně a dlouho na něj nemohli přijít, až vymlátil celý městečko, ne že by se to jindy nestávalo, ale tahle hra byla taková důkladnější a taky ta výhra mafie byla větší úspěch, protože na tu velikost městečka by se uživili i 3 mafiáni. S Péťou byla mafián Zuzka, jenže ta byla mezi podezřelejma, takže po určitý době byla odsouzená.

Po mafii jsme šli na schůzi. Bylo nás osm. Když jsme šli zpátky (asi zase kolem půl jedný), zastavili jsme se u toho Matize, chtěl jsem ho aspoň otočit o 90 stupňů, rovnoběžně s děcákem (stál k němu blíž motorem, zajetej kolmo po čumáku, vpravo od něj Lukášova Octávka a vlevo mezera asi na jedno auto). Nejdřív jsme na něj šli já s Jirkou a kus jsme s ním pohli, pak nám pomohla Zuzka, to už šel dobře, a když už šel tak pěkně, tak se přidali i další a to už šel úplně sám, ani jsem s ním nešel do konce, protože to bylo zbytečný a ani jsem se k němu už v tom návalu nevešel. Pak mě ještě napadlo, že by bylo dobrý postavit vedle něj rovnoběžně Transita, ani jsem to zkraje nemyslel tak úplně vážně, ale nechal jsem se přesvědčit. Klíčky jsem neměl u sebe, nechal jsem je ve třídě. Pavel šel spát a cestou mi otevřel. Zabalil to i Lukáš, ostatní čekali na parkovišti před děcákem až přijdu s klíčkama. Když jsem se vrátil, byla otočená (taky o 90 stupňů, s využitím původně mýho, Toyotou uvolněnýho místa) Pavlova Škodovka, prej šla ještě líp. Zvrchu stála (neotočená, kolmo k baráku) cizí Škodovka a zespoda taky neotočená (přece si nebude hejbat se svým autem) Pepova Škodovka. A ať najedu před Pavlovo auto, ne před Babčino, ať maj překvapení oba. S tím jsem samozřejmě souhlasil, zašel jsem na to druhý parkoviště a najel jsem tam. Ne moc blízko, už byla tma, nebylo vidět a nechtěl jsem tam půl hodiny šaškovat, ale stačilo to. Kvůli tmě taky Lukáš odložil focení Matize na ráno.

Až po sem jsem to sepsal už v pondělí 17. večer (od devíti do půlnoci:)), takže jsem si to pamatoval. Teď už je 6.4., ale snad to dám dohromady, mám tu naštěstí nějaký poznámky.

V neděli ráno se ukázalo, že Babča nemá zas takovej smysl pro humor (přemisťování Matese), jak by se dalo čekat. Díky slovní rozcvičce s Babčou se nestihla rozcvička normální a asi se šlo na snídani. Pavel zas až takový překvapení neměl, protože z okna třídy, ve který spal byl Transit vidět a už ráno vytušil jak se půlnoční plány po jeho odchodu do spacáku změnily. Pobavilo mě, když se začalo rozkřikávat, že Transita mi v noci taky přenesli (z parkoviště vzdálenýho asi 100 metrů(!)), prej to snad začal šířit Lišák, ale to nevím, jen to někdo říkal. Každopádně, když se někdo (většinou Péťa Lochman:)) ptal, jestli je to s tím Transitem pravda, tak jsem horlivě souhlasil. Aspoň se ukáže, kdo čte moje zápisy :), kdo si to nepřečte, bude dezinformovanej :). Teď z hlavy nevím jakou má Tranďák pohotovostní hmotnost (bez 80 kg kvůli nepřitomnosti řidiče), ale mohlo by to bejt asi jako 2 Matizové, takže při dostatečným množství lidí by to asi bylo reálný. Jen po silnici na takovou vzdálenost mezi parkovištěma (a ještě přes silnici z jedný strany na druhou) by to bylo tak trochu šílenství. Babča Matize přeparkovala hned po ránu, takže se to už nezdařilo zdokumentovat, ale Transita a Pavlovu Škodovku Lukáš vyfotil krátce před odjezdem. Dokonalý bylo, že se můj způsob parkování zalíbil nějakýmu motorizovanýmu návštěvníkoj sjezdovky a zaparkoval vedle Transita (viz. foto). Dopoledne šli zase nějaký lidi na sjezdovku (z Lukášova zápisu, kterej jsem včera zahlíd jsem vytušil, že v neděli se snad jezdilo nejlíp) a několik nás zase šlo pěšky. Taky se tam (asi kvůli sjezdovce) objevil Lišák starší s Martinou a jestli ještě někdo, to fakt nevím. Kolem poledního jsme to sbalili a odjeli jsme. Různě se to rozprchlo, dost lidí si odvezli rodiče do Deštnýho na Rampušáka, takže nás tam najednou byly tuny poloprázdnejch aut, já jsem měl v Transitu jen 3 lidi. Rozprchlo se to už ze Sedloňova, na nádraží jsem jel jen já, Pavel a Pepa. Z nádraží se nějak rozjely ty poslední zbytky, Lišák mi ještě pomoh se sedačkama ven z auta a byl konec víkendovky. Počasí se v neděli radikálně změnilo, na tý v pátek zasněžený zkratce byl naprosto suchej asfalt, člověk by nevěřil, jak to tam před 2 dny vypadalo. (Už ve středu jsem měl v Transitu na hradeckým parkovišti 35°C a větrák jel na 2/3 výkonu. Pak byly vesměs tropický vedra, jaro, letní čas, krátký rukávy a najednou včera napad sníh(trochu). Prostě duben.)