VÍKENDOVKA V SEDLOŇOVĚ 5.-7.3.2004

V pátek 5.března 2004 jsme se měli sejít na obvyklém místě na náchodském nádraží v 16:00. Já tam dorazila (plus mínus minuta) ve čtyři hodiny a bylo nás tam podezřele málo a jen jedno auto – a to Pavlova škodovka. Ve čtvrt už jsme pomalu začali uvažovat o tom, že do Sedloňova asi budem muset jít po svých. Naštěstí se kolem půly přiřítil Beny ve favoritu a přivezl Martinu, Mirka a Žabetku, která se ale odebrala domů. Za chvíli se na nádraží objevil i červený Citroën, v němž jsme poznali Babču a jejího kamaráda Norberta. Poslední dorazil jako obvykle Muty s transitem a Bárou. Transit trhal partu – ostatní auta byly červený!!! Když jsme ho uviděli za volantem, okamžitě jsme se složili smíchy – důvodem byly sluneční brýle a lá “amerikánká masařka“, které měl Muťas na nose a zakrývaly mu půlku obličeje. Začalo velké nakládání bagáže a dohady, kdo kde pojede. Já nakonec seděla s Bárou vepředu v transitu. Muty nasadil své obří brýle a vyrazili jsme za zvuků křepčícího Elánu.

Při cestě jsme se dozvěděli, že Muty neměl dlouho rád písničku od své milované skupiny “Zanedbaný sex”, ale nedostali jsme z něj pravý důvod (Že to hráli pořád v rádiu je ohraná výmluva, Muty). Div, že se nám Bára cestou neruzplynula nad úžasnými výhledy na okolní zasněžené kopce – byla to fakt nádhera. V Novém Městě Pavel nabíral Mrávu a my čekali u odbočky na Olešnici. Beny nám propůjčil PMRko a tak jsme s ním kecali celou cestu až k cíli – Základní škole v Sedloňově. Tam jsme se uvelebili ve dvou třídách – klidných spáčů a nás ostatních, co jsme toho nehodlali tolik naspat a ani se nám to nepovedlo. Povečeřeli jsme to, co nám nabalily starostlivé maminky nebo my sami (kromě sklerotiků Báry a Mutyho – ty zbožně očekávali příjezd Zdeňka a hlavně jeho Zlatých oplatek, které si posílali po zemi přes celou třídu nebo chvílemi i létaly vzduchem). Večer jsme strávili v tělocvičně hraním nejrůznějších střeštěných her – honička na Mrazíka (nejdřív nás pořádně prohnali a všechny chytli Míra s Lukynem), Bára si neodpustila “saďárnu” Hutututu, dále fotbal, při němž každý z dvojice měl s druhým svázanou jednu nohu – byla to fakt sranda, Dan se hnal za míčem a táhl mě za sebou a obráceně:-), hra s přesouváním se na lavičce bez dotyku země a nakonec naše staré známé milované Městečko Palermo, v kterém nás pěkně klamal Pavel – mafián. Na začátku jsme hnad zabili mafiány Petru a Michala, ale ten třetí nám stále unikal, až vyvraždil skoro celé městečko – mě až úplně na konci, kdy pak už Mráva s Honzou Čížkem, naším starým známým, kterého většina neviděla pěkně dlouho, Pavla odsoudili. Mytí se nekonalo – netekla teplá voda, tak jsme se přesunuli do třídy. K ecali jsme, někdo navštívil hospodu naproti a někteří i sjezdovku. Bára nám přečetla několik “pohádek” na dobrou noc, ale usnuli jsme (aspoň já) až dost dlouho potom.

V sobotu ráno mě někdo vzbudil podivným racháním asi v sedm hodin, ale ze spacáku se mi vůbec nechtělo. Nakonec se ale vyplatilo vylézt, protože výborná snídaně (čaj+housky s nutelou) připravená Babčou a Norbertem nastratovala skvělý den. Ještě před tím jsme se v rámci rozcvičky vyškrábali nahoru na sjezdovku a vyfotili se tam. Svítíčko slunilo, kousy nemouchaly a my si nádherně zalyžovali od devíti do dvou. Mrávovi se podařilo přemluvit Dana, aby zkusil jet se snowboardem po zábradlí a skočit. Dana to tak chytlo, že už ho pouhý sjezd přestal bavit. Dopoledne se bohužel asi na půl hodiny porouchal vlek, tak jsme se nasvačili a vzájemně se vyváleli ve sněhu, ale naštěstí ne moc důkladně, protože brzy vlek spravili a lyžovalo se dál. Beny si místo “plavání” ve sněhu skočil pro kameru a natočil třeba Mírovy skoky na největším skokánku Big airu, Danovy “lety vzduchem” a taky jízdy na zábradlí. Běžkaři se rozdělili do dvou skupin – pomalejší Muty, Pepa a Jirka H. se projeli po okolí a rychlejší Honza “Jirka”, Pavel a Jirka “Ježíš” si dali do těla a navštívili Masarykovu chatu.

Po obědě se nám nechtělo moc hýbat, tak jsme někteří spali, jiní po sobě házeli vším, co jim přišlo pod ruku (Že jo, Martino. Hlavně Danovy věci svištěly vzduchem a prozkoumávaly všechny zákoutí “naší” třídy). Terka s Péťou se šly podívat na blbnutí Rampušáka hned od začátku programu od 15:00. My se tam vydali asi ve čtyři a zasoutěžili si mezi sebou v “pivních závodech” (=běh po sjezdovce s poloprázdným sudem). Postavili jsme mužstva: Benyho, Pepu a Jirku H. a Pavla, Zdeňka a Mutyho. Po lítém boji vyhrál Benyho tým. Ale pak jsme se odhodlali i my holky a benjamínci Mravča s Michalem. Ve velice vyrovnaném zápase nakonec zvítězilo moje družstvo (já, Petra a Michal), ale musím podotknout, že Bára, Terka a hlavně Mravenec odvedli taky super výkon. Mráva se dokonce natáhl, ale doběhl do cíle i se sudem skoro větším než on sám. S trofejemi (čabajkami) jsme se ještě dlouho potom utkávali v “šermířských” soubojích. Ještě chvíli jsme zůstali pod sjezdovkou a pak nás Pavel zavedl podívat se na velmi zvláštní starý strom s dutinami v kmeni. Uzavřeli jsme sázky, kolik nás ho obejme, a vyhráli ti, co typovali šest lidí. Tento neobvyklý přírodní úkaz Pavel nezapomněl fotograficky zdokumentovat i s dalším prapodivným přírodním úkazem “Veverkou” Zdeňkem. Já, Beny, Dan, Martina, Terka,..... jsme šli na večerní lyžování od půl šestý do půl sedmý, zhlídli amatérský ohňostroj a na sjezdovce nás vystřídali Mirek a Lukáš.

Po večeři, která nás mimochodem dost zmohla, jsme odpočívali, kecali a sprchovali se. Zdeněk hrál na piano, všechno možný od Cirkusu Humberto po Elišku, což Beny ještě před svým předčasným odjezdem zachytil kamerou. Ve třídě pro “klidné spáče” se hrál slovní fotbal – Stupido a při této hře nás Pavel překvapil významem slova “kaštany”. Babča pak zjišťovala, kdo tento “termín” ještě zná a ukázalo se, že jen Dan. Tak vznikly různé hypotézy, jak je to možné, ale ani jednu se nepodařilo potvrdit. Asi v jedenáct jsme tuto hru ukončili, protože má uspávací vedlejší účinek. Pak jsme podnikli krátký průzkumný výlet do hospody, po kterém následoval rychlý úprk díky pohledu na vrchního ležícího na stole a snad ani nevnímajícího a na několik lidí ve “velmi dobré náladě” tancujících na stolech. A taky vzhledem k tomu, že jsme s sebou měli Mutyho, by to tam nebylo zrovna nejbezpečnější ;o))). Tak jsme zalezli do spacáků, kecali, bavili se na účet Mutyho, který se neustále tlačil na Zdeňka a svou nohu mu “zabodával” do sedacích partií. Smíchy jsme se málem složili díky Mírovu pokusu o zapálení Danových střevních plynů, který málem skončil ožehnutím “zdroje”. No, prostě a jednoduše v noci se děly zajímavé věci;o))).

V neděli ráno mě opět vzbudil jakýsi neidentifikovatelný zvuk přibližně kolem sedmé. Po snídani jsme rychle vyrazili na sjezdovku, abychom jezdili od devíti, protože na dvanáctou Bára se Zdeňkem naplánovali slalom, a Pavel, Honza, Jirkové, Muty a Pepa se vydali na běžky. Jirka H. buď nikam nejel, nebo jel asi sólo. Muty s Pepou, známá to (ne)rozlučná dvojka z minulých let:-), se vrátili dřív než zbytek a Beny svěřil Muťasovi kameru, ale jak se později ukázalo, Muty je filmař začátečník a nejspíš ještě k tomu slepý, protože většinou v hledáčku nic neviděl, tak natáčel jen tak odhadem. Skvěle jsme si zalyžovali, celou dobu bylo krásně, jenže s blížícím se slalomem sněžilo víc a víc. Naštěstí než závod začal úplně přestalo. Každý jsme měli jen jeden pokus na zdolání připravené tratě, ale kromě času se hodnotila i originalita sjezdového náčiní a umění. Já svištěla na lyžích jako první a za mnou Michal a Martina (zatím všichni na dvou lyžích), pak se nám předvedli “profíci” na jedné lyži – Míra a Lukyn. Snowboarďáci se nenechali zahanbit a bravurně zvládli celou trať. Následoval jen jediný zástupce kategorie sáňkařů Pepa, který ať se snažil, jak chtěl, stejně svého “oře” neuřídil, mezi tyčemi projel pouze na začátku a pak už připomínal řítící se pytel brambor zahalený sněhovou clonou. O zlatý hřeb našeho závodu se postarala nejpočetnější skupina pytlařů. Nejúspěšnějšími se stali ti, co se dokázali i přesto, že neviděli přes zvířený sníh před sebou, trefit do cíle. Všichni po dojezdu vypadali jako sněhuláci, ale nadšený výraz v obličeji vždy prozradil, jak si jízdu užili. Zdeňkovi se to tak líbilo, že si to musel zkusit taky. Každý z této netradiční kategorie se pak zúčastnil hromadné jízdy na jednom obřím pytli. Pohled na ně byl opravdu úžasný, ze začátku jeli vedle sebe, pak se začali někde uprostřed sjezdovky otáčet a vytratili pár členů týmu. Všechny zúčastněné ovládla obrovská euforie a byli Pavlovi vděčni za tento skvělý nápad.

Nedalo se bohužel nic dělat, ale nastal čas balení. Když se nám podařilo naskládat všechna naše zavazadla a lyže do aut, vyhlásili jsme nejrychlejší sjezdaře v jednotlivých skupinách. Lyžařské kategorie ovládl klan Lišákových, mezi snowboardisty zvítězil Dan, nejsuverénější vítězství vybojoval Pepa nad velkou spoustou soupeřů a nejlepší pytlařkou se stala Radka. Za nejlepší nápad byla zvolena hromadná jízda na Pavlově pytli, jenže Pavel nás zklamal – nechtěl svou právem získanou odměnu. Trochu si toho sněhu stejně užil, ale pak se schoval za velkou hromadu sněhu vedle škodovky. Poděkovali jsme Babče a Norbertovi za výborné jídlo, rozloučili se a rozdělili se do aut. Se Zdeňkem jsme se poprali (samozřejmě ve sněhu) o místo vepředu v transitu. Nakonec jsme tam seděli stejně jako v pátek – samosebou Muty za volantem, vedle Bára a já. Do Náchoda jsme dorazili v pořádku, i když jsme to vzali zkratkou a Bára se docela bála – a když to řekla Mutymu, nenapadlo ho nic lepšího než šlápnout na plyn – prý aby Báru vyzkoušel, ale do smyku se nedostal.

Byl to super skvělý nezapomenutelný víkend a doufám, že se příští rok sejdeme na sněhu v Sedloňově ve stejné sestavě a i s těmi, co letos nemohli jet. A samozřejmě na jaře na kole!!!!!!!

Sepsala Ála Lochmanová.